VÝSTAVBA AREÁLU LODNÍCH SPORTŮ
V průběhu prázdnin roku 1970 se začalo s výkopem inženýrských sítí směrem od Tř. 17 listopadu k řece Moravě. To byly první práce na výstavbě nového areálu. Obdivuhodné na celé budovatelské akci bylo to, že si veslaři dali za cíl nepřerušit závodní činnost a neustále si udržovat svoji sportovní úroveň. A také je třeba zdůraznit, že veslaři museli vybudovat svůj sportovní stánek převážně vlastníma rukama. Budovatelský duch přecházel z jedné generace na druhou, dík tomu, že v čele stáli průkopníci prvého kopnutí ještě na novosadském břehu. Stavba rostla a přitom příliv vítězných cen a medailí ze závodů a soutěží k překvapení všech zasvěcených neustával.
Když v roce 1974 po skončení první etapy výstavby (loděnice, šatny, sociální zařízení, dílna, kanceláře a klubovna) a pak dále v roce 1978 při předání II. etapy (tělocvična, posilovny, veslařský a kanoistický bazén, společné šatny, sociální zařízení, loděnice SVS a další klubovna) bylo konstatováno, že se odpracovalo více jak 38 000 brigádnických hodin a na hladinu Moravy shlíželo speciální sportovní zařízení v tehdejší době zatím jediné v ČSSR. Toto zařízení postavilo více jak 350 našich členů, kteří měli roční závazky odpracovat minimálně 50 hodin na osobu. Základní padesátka těch "skalních" měla na svém kontě i 500 hodin na osobu a našlo se několik jedinců, kteří to natáhli až na 5 000 hodin na hlavu! Prostavělo se více jak čtyři milióny korun s celkovou hodnotou díla hodně přes šest miliónů. To stojí za kus obdivu těm, kteří přiložili ruku k dílu. Nebylo přitom jistě vše růžové, námaha při tréninku, dojíždění k závodům i samotné budování natahovalo roky výstavby. Ale má se za to, že kdo tam skrápěl své dílo potem, ten tam nechal kus svého srdce a bude si svého podílu určitě více vážit, než kdyby hotový areál spadl veslařům do klína. A ještě nebylo budování konec.
Zbývalo vybudovat III. etapu celého areálu a to měla být regenerace. I když výstavba regenerace byla postavena částečně dodavatelským způsobem, přece jen i zde veslaři udělali kus poctivé práce, poněvadž věděli, že po namáhavém tréninku toto zařízení potřebují. Tato etapa, vlastně již závěrečná, se však natáhla nejvíce. Dávno již budova byla postavená, z venku krásně omítnutá, avšak její uvedení do provozu nechalo na sebe ještě dlouho čekat. A tak se mezi tím vybudovala okolo areálu soustava sportovních hřišť na malou kopanou a tenis. Okolí areálu bylo osázeno listnatými i jehličnatými stromky, upraveny chodníky a příjezdová cesta. Upraveny byly také břehy okolo areálu včetně přístupu k vodě, vybudovány přistávací můstky a celé okolí bylo zatravněno. Dokonce byl vybudován i malý oddechový koutek včetně pískoviště s lavičkami pro naše nejmenší generace. Vytápění prvních dvou částí nového areálu bylo zajišťováno kotelnou na pevná paliva, která byla součástí I. etapy výstavby. Při uvedení regenerace do provozu by však již byla tato kotelna kapacitně nedostačující a tak bylo nutné přistoupit k její plynofikaci. Tato záležitost však na sebe nechala z objektivních příčin čekat až do roku 1987. V září tohoto roku však přece jen k její realizaci došlo, i když před veslaři byla zima. Naštěstí byla matka příroda k veslařům milosrdná, neboť tato zima byla velmi mírná. A tak k 15. 3. 1988 byl zahájen i provoz regenerace a tím byla celá budovatelská činnost veslařského oddílu zakončena a kompletní areál lodních sportů mohl plně fungovat pro další generace sportovců. Hodnota celého areálu včetně vnitřního vybavení byla odhadnuta zhruba na více než 12 miliónů korun.
SPORTOVNÍ ÚSPĚCHY
A nyní se vraťme ke sportovním úspěchům sedmdesátých let. I když se na plné obrátky stavělo, dá se toto období nazvat obdobím mimořádných úspěchů. Nelze vyjmenovávat všechny získané tituly na Mistrovství ČSSR dospělých, juniorských a dorosteneckých přeborech. Rovněž na mezinárodních regatách si vedli naši závodníci velmi úspěšně. Přivezli spoustu medailí a zkušeností z mezinárodních startů a každoročně se stávali ti nejlepší členy reprezentačního družstva mužů i žen. Zmíníme se jen o těch nejcennějších, na které se vzpomíná dodnes.
Kategorie dorostu získala v 70. letech 19 titulů Přeborníka ČSSR. Výrazně se prosazují jak děvčata, tak i chlapci. O mnohých z nich v budoucnosti ještě uslyšíme. U dorostenců nadále vykonává trenérskou práci Zdeněk Vičík, u děvčat je to dvojice mladých trenérů Anderle – Okleštěk O.
Junioři a juniorky patřili k nejlepším v republice. Pravidelně vozili přebornické tituly a prosazovali se i na mezinárodních regatách mládeže a také na závodech Družba socialistických nadějí, odkud přivezli v roce 1974 stříbrné medaile (základ mladé osmy tvořili olomoučtí veslaři - Pavel Vingrálek, Petr Psota, Ota Götz, Martin Smékal a kormidelník Tomáš Kameník). Naše juniorka M. Skulová se v roce 1975 dostala do reprezentační osmy, která obsadila 3. místo na Družbě, tentokráte v Moskvě. Osma juniorů získává v letech 1970 a 1972 Zlaté veslo. V roce 1972 reprezentovali Olomouc Tesařík, Barnet a Pokorný, kteří usedli na juniorském mistrovství světa v Miláně do reprezentační osmy a dojeli si pro čtvrté místo. K největším úspěchům patřil zisk titulu mistrů světa pro dvojku „bez“ Vičík D. - Kabrhel J. z juniorského šampionátu v Bělehradě v roce 1978.
V kategorii dospělých se začali výrazně prosazovat bývalí junioři z „neapolské osmy“. Především Zapletal ml., Vraštil, Konvička, Lakomý, Neštický sbírají cenné kovy na mezinárodním poli. Patří k nim ale i Pavel Batěk. Dvojka Lakomý – Zapletal dovezla z ME v Kodani v roce 1971 stříbrné medaile, na OH v Mnichově v roce 1972 skončila tato posádka čtvrtá. Na OH v Mnichově byli zařazeni do kombinované osmy též další členové našeho oddílu a to Pavel Konvička a Miroslav Vraštil. Bylo to poprvé v historii našeho oddílu, kdy jsme byli také zastoupeni na olympiádě. V roce 1973 usedli do reprezentační osmy na moskevském ME Zapletal, Konvička, Lakomý, Batěk, Vraštil a Neštický a dovezli stříbrné medaile.
Další účast na MS v Nottinghamu v roce 1975 (Batěk, Zapletal, Konvička) je bohužel bez cenného kovu. Na olympijské hry do Montrealu v roce 1976 odjeli z Olomouce Konvička, Vraštil a Zapletal, aby doplnili reprezentační osmu a obsadili šesté místo. V roce 1977 a 1979 usedl Luboš Zapletal ml. do reprezentační 4- na MS a dovezl bronzovou a stříbrnou medaili. K úspěchům lze doplnit ještě získání vítězství na Pražských primátorkách v roce 1973 (Zapletal, Konvička, Batěk), 1974 (Zapletal, Konvička, Pokorný, Batěk) a v roce 1979 (Zapletal, Vraštil, Konvička, Vičík D., Kabrhel). Jen pro zajímavost, rok 1979 je i dnes posledním, kdy ve vítězné posádce hlavního závodu osmiveslic mužů neseděl žádný člen Dukly Praha.
V roce 1970 a 1971 se ještě výrazně prosazovaly na mezinárodním poli naše ženy Mazurová, Menšíková, Dvořáková, Mikulcová, korm. Rigová, které zvítězily na mezinárodních regatách v Praze a Novi Sadu. Pozadu nezůstávala děvčata ani co do zisku primátorských úspěchů. Pod vedením trenéra Josefa Nechvátala zvítězily v závodě Ženských osem v letech 1970, 1971 a 1973, čímž navázaly na své předchůdkyně z roku 1953. Na dlouhou dobu se pak tato kategorie výrazněji neprosadila.
VYTVOŘENÍ SVS A TSM
V polovině sedmdesátých let bylo v tělovýchově přistoupeno k reorganizačním změnám. Tato reorganizace se promítla i v našem oddíle vytvořením dvou sportovních středisek mládeže, v jejichž čele stáli profesionální trenéři. Bylo vytvořeno Tréninkové středisko mládeže, jehož šéftrenérem se stal zkušený trenér Lubomír Zapletal. Za krátkou dobu vzniklo další středisko a to Středisko vrcholového sportu při Zbrojovce Brno. V Olomouci bylo zřízeno jeho detašované pracoviště, do jehož čela nastoupil trenér Lubomír Zapletal st. a uvolněné místo vedoucího trenéra TSM převzal Zdeněk Vičík. Vytvořením těchto středisek došlo k plynulému předávání jednotlivých sportovců - talentů, což se brzy projevilo i na dalších kvalitních výsledcích.
Kromě již jmenovaných trenérů středisek se podíleli na výchově mladých veslařů a veslařek Josef Šubert, Josef Nechvátal, František Horský, Rudolf Krumpholz, do trenérské činnosti se zapojují i bývalí veslaři jako je Jiří Holčík, Marie Mikulcová a další. Na funkcionářských postech obětavě pracují Jiří Kalina, Radoslav Smolka, Jaromír Zapletal, Josef Havelka, Anička Pikalová, Libuše Vičíková a další. Ve druhé polovině sedmdesátých let se velmi významně zapojují do trenérské práce bývalí aktivní závodníci Ivan Anderle a Oldřich Okleštěk. Na údržbě lodí pracuje neúnavně a s mistrovským umem František Pikal, Vítězslav Lakomý, známý mezi veslaři pod jménem "Víťa", pokračuje neúnavně v dopravě lodí, nyní již jako řidič naší jednoty. Předcházející řádky skýtají obraz o tom, že v tomto období jsme měli silný trenérský i funkcionářský kolektiv lidí, kteří obětovali hodně pro náš krásný sport. Těžko se dají vzpomenout jmenovitě všichni ti, kteří nějakým způsobem pomáhali našemu oddílu v tomto období. Jejich obětavost nebude nikdy zapomenuta. Tuto kapitolu můžeme tedy uzavřít s konstatováním, že vykročení do novodobé éry veslařského oddílu se skutečně podařilo.
